Chiméra neustálého hospodářského růstu (17. srpen 2016)

Zamyšlení nad udržitelností hospodářského růstu, jeho nezbytností, čím je stimulován a zda může být pro nás zhoubou a nástrojem dalších krizí.


Proč právě toto téma?

Možná stejně vás jako mě situace ve světě, neustálé obavy ze současnosti a budoucího vývoje vedly k zamyšlení. Možná, že vyústěním vašeho přemítání, stejně jako mého, byla řada podobných otázek a třeba i odpovědí. Možná jste si odpověděli jinak, možná ještě odpověď hledáte, každopádně pro mě bylo překvapivým závěrem, že pravděpodobnou příčinou všeho je honba za hospodářským růstem. Nejdříve jsem si ale položil následující otázky.

Co je to vlastně hospodářský růst? Je hospodářský růst nezbytný? Není to chiméra, která nás má udržovat ve stálém strachu z jejího nenaplnění? Co nám hospodářský růst způsobuje? Jaké jsou jeho hnací motory a čím jej stimulujeme? Může být hospodářský růst dle současného pojetí zhoubou? Může honba za hospodářským růstem přivodit další krizi, podobnou jako v roce 2008?

Hospodářský růst a steroidní ekonomiky

Definice říká, že se hospodářským růstem rozumí vzestup hospodářského potenciálu země, ke kterému dochází v souvislosti s růstem potenciálního hrubého domácího produktu (HDP), a to v dlouhodobém trendu. HDP sice představuje přírůstek bohatství, nikoli však bohatství jako stavu. To je důležité pro pochopení, že i poměrně chudé země mohou mít obdivuhodně vysoké HDP. Jak se pomáhá ekonomikám k růstu HDP? Pomineme-li efekty ovlivňování národních měn (podobně jako ČNB oslabila kurz koruny v listopadu 2013), možností je několik, např. uvolněním úvěrové politiky, která zajistí dostatek peněz na trhu firmám a domácnostem. Tak mohou vznikat i projekty, které by byly za jinak standardních podmínek nefinancovatelné. Vidíme, že levné úvěry prohlubují zadlužování domácností, což pomáhá HDP, ale podporuje domácnosti v tom, aby nezdravě utrácely. Produkty, které by si totiž za normálních okolností nekoupily, nyní nakupují s velkou mírou nadšení. Tím to ale nekončí, příznivé úrokové sazby podporují domácnosti k tomu, aby financovaly dlouhodobé projekty, jako je investiční bydlení, tedy takové, které plánují pronajímat. Ceny nemovitostí rostou nejen nad ceny přirozené, ale stávají se spíše nestoudnými. Řada domácností ovšem nemá krizový plán, jak budou hradit hypotéku, když budou mít byt dlouhodobě neobsazen. Pomineme-li ovšem i tyto „drobnosti“, pak tu zbývají dotace. A právě dotační politika zanáší na trhy velké asymetrie, kdy jsou podporovány i projekty, které by vůbec neměly vzniknout, protože z dlouhodobého hlediska nemají žádný ekonomický přínos. Dotace však nejsou pro každého, protože smysluplné projekty, nespadající do dotačního programu, musí bojovat o své místo pod sluncem. V některých zemích EU pak vznikají města, kde nikdo nebydlí, silnice, které nikam nevedou. Dotace jsou pak zajímavou příležitostí pro korupci. Lze toto nazvat zdravým ekonomickým růstem?

Po odpojení měny od zlatého standardu v roce 1971 v USA se staly peníze imaginární jednotkou, se kterou si nyní pohrávají vlády všech zemí světa – jsou emitovány dluhopisy, kterými získávají peníze do svých rozpočtů, a prohlubují tak své státní dluhy. O smysluplnosti využití těchto prostředků asi není třeba ani hovořit. Všechny rozvinuté společnosti tíží stejný problém: jak ufinancovat zdravotnictví s dostatečnou mírou solidarity, pod tlakem loby farmaceutických firem, a jak by měl vypadat dlouhodobě stabilní systém starobních důchodů. Peníze stále nestačí a ani astronomické zadlužování nepomáhá. Nejsme náhodou ve slepé uličce? Tato steroidní politika financování nám zajišťuje číselně hospodářský růst. Stejně jako anabolické steroidy pomáhají rychlému růstu svalové tkáně, tak finanční steroidy pomáhají zrychlení hospodářského růstu. Podvědomě tušíme, že je na obou případech něco nezdravého. Zatímco při užívaní anabolických steroidů víme, že rizika jsou spojena s poškozováním jater, vznikem nádorových onemocnění apod., tak účinek finančních steroidů nejsme schopni správně vyhodnotit. On je ale obdobný, neboť vytváří zhoubný novotvar, kterým je předlužení ekonomik a ztráta míry schopnosti měnové politiky ovlivňovat ekonomiku v době nízkých úrokových sazeb. Tento nádor už metastázuje a jeho druhotná ložiska, spočívající ve stále zvyšující se spotřebě sociálními systémy, které již nyní fungují v deficitním režimu, mu pomáhají v rychlejším rozesevu.

Jaké jsou příčiny našich tužeb?

Příčiny jsou jednoduché, řídíme se emocemi. Již od pradávna, kdy nám hypotalamus (jako část našeho mozku) dával informace, kdy máme utéct před nebezpečným predátorem, stejně tak funguje i nyní, ale vytváří jiné strachy. Strachy z nedostatku, které mohou vyústit až v paniku. Naopak šedá kůra mozková, jako vývojově mladší část mozku, je zdrojem našeho racionálního uvažování. Pokud máme dostatek času, nebo se nenacházíme pod velkým stresem, můžeme využít jejího potenciálu, abychom situaci vyhodnotili a zmírnili účinky emocí a našli nejlepší možné řešení. V tom je ovšem ten problém. Náš svět je v prvé řadě založen na emocích: reklama, informace v médiích, neustálé srovnávání se s někým, podněcování k dosahování co nejlepší výsledků apod. Vlastně samotným způsobem života nedáváme prostor pro své vlastní uvažování, ale necháme si pod vlivem emocí vkládat do našich mozků programy, které odpovídají tomu, co někdo prohlásil za správné. Pokud bychom se totiž chovali racionálně, pak bychom nenakupovali pod vlivem reklamy, či nízkých úrokových sazeb, ale kupovali bychom pouze to, co považujeme v daném období za nezbytné a co jsme schopni dostatečně využít. Nicméně naše poptávka je vytvářena nabídkou a pod vlivem návyku na nadspotřebě. Návyk jsme si vypěstovali dostupností poměrně levného zboží, kdy kupříkladu Čína jej naprosto „neplánovaně“ chrlí do celého světa za co nejrychlejším dosažení svého blahobytu. Bohužel, ani toto prostředí není zdravé. Opět pumpováním peněz do ekonomiky vzniká řada neefektivit, o drancování přírody ani nemluvě. Je to jako závod, který vyhraje ten, kdo toho co nejvíce dokáže za co nejkratší čas ze země vytěžit a přeměnit v něco, s výrazně nižší hodnotou. Hodnota (užitku) takových věcí pak klesá s jejich množstvím a stejně s ní i hodnota lidské práce. Je-li totiž na trh dodávána nehodnota, pak stejně nahlížíme i na její producenty. Přestáváme si vážit nejen sebe samých, ale i naší planety, kterou bezostyšně vyčerpáváme pro pocit neukojitelné touhy vlastnit cokoli a v jakémkoli množství.

Co nám způsobují hospodářský růst a naše emoce?

V obdobích, kdy se nám daří, tedy je ekonomický růst, bychom měli vytvářet rezervy, které použijeme v obdobích krizí pro zachování rovnováhy. Rovnice je jednoduchá: máme vstupní proměnnou, kterou jsou např. peněžní jednotky, výstupem mohou být opět peněžní jednotky, které použijeme na nákup konkrétního zboží nebo služby. Část peněž bude jistě použita na nezbytné výdaje, které zajistí naši života schopnost. Zbytek můžeme použít na své záliby, nákup luxusního zboží apod., které nám ale přinesou pozitivní emoční prožitek nikoli ve svém množství, ale své podstatě, tedy např. ušetří čas pro rodinu, osobní rozvoj apod. Veličinou, na kterou se často zapomíná, jsou právě ony rezervy. Pokud tuto jednoduchou rovnici zobecníme, můžeme si ji představit při použití na státním rozpočtu, rozpočtu firmy nebo domácnosti. Na to, abychom mohli zvýšit množství výstupu (nebo užitku) za stejnou vstupní peněžní jednotku, pak musíme na straně výdajů něco zefektivnit, tedy nakoupit levněji vyšší množství, nebo nakoupit takové zboží a služby, které vnímáme jako hodnotnější. Situace je však taková, že když se nám podaří získat více peněžních jednotek na vstupu, tak je neproměníme v rezervy na horší časy, ale ve spotřebu, a ukojíme tak svou touhu po vyšším emočním zážitku, který je ale poměrně krátkodobého charakteru. Je-li ekonomická situace příznivá, pak využijeme ke zvýšení vstupu úvěr. Co z toho ale plyne? Podobně jako kuřáci dráždí své nikotinové receptory kouřením, a ty už netrpělivě čekají na další dávku nikotinu, stejně i naše emoce touží po dalším stimulu. Steroidní financování zajistí další vybuzení našich pocitů. Tedy v období, kdy bychom měli obzvláště tvořit rezervy, prohlubujeme naši závislost tak, aby pak příchozí krize na nás měla ještě větší devastační účinek. Vlastně se chováme zcela iracionálně, protože v období krizí na nás negativní emoce působí ještě silněji než ty pozitivní, které jsme získali původně zvýšenou spotřebou. Zmítáme se v depresích, nejsme schopni nelézt východisko. Vlastně jsme se stali obětí systému, který nám říká, že stálý ekonomický růst je správný a je třeba jej udržovat. Jenomže stálý ekonomický růst je založen na zvyšující se spotřebě, protože když firmy chtějí více vyrábět, distribuovat, pak je potřeba, aby existovala odpovídající poptávka při zvyšující se nabídce.

Je hospodářský růst nezbytný?

Představme si, že bychom v jednom roce toho vyrobili a spotřebovali stejně jako v roce minulém, přičemž ceny by zůstaly zachovány na původních hodnotách. Co by to znamenalo? Nulový hospodářský růst, nulovou inflaci, nulový růst mezd atd. To je ovšem společensky nepřijatelné, protože podle toho měříme, jak je naše ekonomika produktivní, jak nám vzrostlo národní bohatství. Někdo by dokonce namítl, lidstvo se tedy ani nikam neposunulo, protože např. zefektivněním výroby toho mohlo být vyrobeno více za stejnou cenu. Způsobilo by to paniku, že jsme se dostali do systémově chybné situace – stagnujeme! Co kdybychom pouze při zachování stejné spotřeby získali něco levněji, nebo firmy by ušetřily díky lepší technologii? Co kdyby se méně spotřebovalo z přírody? Bylo by to špatně? Ano, nejednalo by se o hospodářský růst, tak jak ho známe a měříme v současnosti. Co kdybychom ale začali měřit efektivitu, resp. kolik jsme toho ušetřili, jako měřítko zachovaného planetárního bohatství? Samozřejmě, že tento stav je nereálný, protože si málokdo z nás dokáže představit, že by neukojoval své emoční touhy po tom, co kolem sebe vidí. Tedy zatím, při současném způsobu myšlení, není možné se tomu ani přiblížit. Je to logické. Je to jako s vírou: když se narodíme na území, kde je ústředním náboženstvím islám, budeme velmi pravděpodobně muslimem, když se narodíme v oblasti s převahou křesťanství, budeme například katolíkem. Když se narodíme v zemi, kde je náboženství v minoritě, spíše asi budeme tíhnout k ezoterice nebo kvantové fyzice. Naše zvyky a příslušnost určují, jak budeme uvažovat a v co budeme věřit, nehledě na racionalitu. Všichni, bez rozdílu náboženského vyznání, jsme vychováváni k víře v hospodářský růst. Mnohdy nás nezajímají důkazy, jako spíše tradice. Opět se tedy manifestují naše emoce a ratio ustupuje do pozadí. Proč tomu tak je? Protože přemýšlet a analyzovat je daleko složitější, než slepě přijímat. Snažíme se mít život jednodušší, ideálně tak, aby nám ho někdo předurčil a stanovil nám pravidla pro trvalý blahobyt, štěstí a zdraví. To je ovšem chiméra, kterou jsme se nechali obloudit. Čím dokonalejší svět se snažíme utvářet, tím složitější pravidla v něm začínají platit. Ten nakonec nevede k tolik očekávané dokonalosti, ale stává se křehčím a náchylný k různým krizím. Žijeme ve světě, který prožívá jednu krizi za druhou – mezilidské, ropné, ekonomické, přistěhovalecké apod. Co si však neuvědomujeme, že toto všechno působí na naše podvědomí, že se přestáváme cítit v bezpečí, šťastní a životem naplnění. To s sebou přináší řadu psychických onemocnění, které atakují hranice dosavadních statistických premiantů v invaliditě, jako rakovina, záhať srdeční (infarkt myokardu) a cévní mozková příhoda. Jasná převaha je u mladých lidí do věku třiceti čtyř let, kteří pod vlivem současných vzorců uvažování o blahobytu a spokojenosti, podléhají nejčastěji při hledání sebe sama a skutečného smyslu života. Nejsou to samozřejmě jen psychická onemocnění, jako důsledek našeho životního stylu. Ale pocit nenaplněnosti života a vyčleněnost z běžné společnosti vede k dalšímu fenoménu. Bohužel, právě mnohdy etalonem šťastného a spokojeného života je život v materiální hojnosti. Ta pokud není naplněna, přináší frustraci, hledání chyb zpravidla jen v samotném systému a společnosti, ústící v radikalismus. Tedy neustálý požadavek na hospodářský růst a blahobyt může vést k řadě negativních faktorů, které si ale nechceme připouštět. Existuje cesta z tohoto uzavřeného kruhu? V prvé řadě je třeba přijmout odpovědnost sám za sebe, odpovědnost za svou spotřebu a za účelné využívání zdrojů.

Finanční krize v roce 2018

Vzhledem k obsáhlosti tohoto článku, je uvedené téma rozebráno samostatně pod názvem Finanční krize 2018 v plném proudu.

Diskuse

K tomuto článku můžete vést diskusi na mém facebookovém profilu @davidkuceracz. Za její věcnost a racionálnost, jež nás mohou vzájemně obohatit, každému předem děkuji.

Publikováno: 17.08.2016


Čtěte také:

Psa i kočku se vyplatí pojistit

AktuálněDavidMédiaPojištění

David Kučera na iDnes komentuje, že pojištění psů a koček v Česku obvykle zahrnuje léčbu nemocí, úrazů a pojištění odpovědnosti až do dvou milionů korun. Dodává však, že pro desetileté psy…

Psa i kočku se vyplatí pojistit

Z města na venkov: Myslela jsem,…

AktuálněDavidMédia

David Kučera komentuje na Flowee, že současný trend, kdy ženy přivádí na svět své první dítě ve třiceti letech i později, vede k tomu, že ženy na rodičovské dovolené více uvažují o vlastním…

Z města na venkov: Myslela jsem, že ušetřím, ale realita je jiná

Uznání nemoci z povolání je…

AktuálněDavidPojištění

David Kučera na iDnes komentuje, proč se firma pojišťuje proti riziku nemoci z povolání nebo pracovního úrazu, uvádí také proč je nutné žádost týkající se uznané nemoci nejdříve…

Uznání nemoci z povolání je byrokracie